Zrušenie rodiny
Zrušenie rodiny je požiadavkou hepnarizmu.
Otázke zrušenia rodiny sa tiež zaoberalo niekoľko ideologických smerov.
Obsah
Olga Hepnarová o zrušení rodiny
"Olga prodala svou chatu a koupila si trabanta, jímž jezdila do zaměstnání a já se s ní občas svezla. Také se jednou autem vydala za svou matkou do chalupy na Náchodsko, což se mi hodilo, protože jsem se v Náchodě narodila a rodiče tam bydleli. Cestou mne však vyděsila svými názory. Zmínila jsem se o tom, že mám maminku i otce moc ráda, protože jsou hodní – a ona reagovala větou, že podle jejího mínění by všichni rodiče měli být povražděni a děti dány do svobodně vedených ústavů. Mluvila tak zvláštně, jako by byla v nějakém afektu, takže jsem raději řeč odvedla jinam." uviedla vo svedeckej výpovedi známa Olgy Hepnarové (Miroslava H.) [1]
Hepnarizmus neplánuje masové vraždy rodičov. V hepnaristickom štáte by boli rodiny najskôr zrušené odobratím detí rodičom, nejako v podobnom duchu ako prebiehalo zakladanie družstiev/kolchozov v ZSSR v 30-tych rokoch 20. storočia počas industrializácie krajiny.
Marxizmus a zrušenie rodiny
Zrušenie rodiny je súčasť pôvodného marxizmu z doby Marxa a Engelsa.
Manifest komunistickej strany o zrušení rodiny
Zrušenie rodiny! Aj najkrajnejší radikáli sa pohoršujú nad týmto hanebným úmyslom komunistov. Na čom je založená terajšia buržoázna rodina? [2]
Na kapitáli, na súkromnom zisku. Úplne rozvinutá jestvuje len pre buržoáziu jej doplnkom je však vynútený bezrodinný život proletárov a verejná prostitúcia. [2]
Pravda, buržoázna rodina zanikne spolu s týmto svojím doplnkom a oboje zmizne so zánikom kapitálu. [2]
Vyčítate nám, že chceme zrušiť vykorisťovanie detí ich rodičmi? Priznávame sa k tomuto zločinu. [2]
Vravíte, že chceme zrušiť najnežnejšie vzťahy medzi ľuďmi, keďže mienime nahradiť domácu výchovu spoločenskou. [2]
A či nie je aj vaša výchova určovaná spoločnosťou? Nie je určovaná spoločenskými vzťahmi, v ktorých vychovávate, priamym či nepriamym zasahovaním spoločnosti, zasahovaním prostredníctvom školy atď.? Komunisti si nevymýšľajú vplyv spoločnosti na výchovu; menia iba ráz výchovy, vymaňujú výchovu spod vplyvu panujúcej triedy. [2]
Buržoázne povedačky o rodine a výchove, o nežnom vzťahu medzi rodičmi a deťmi sú tým odpornejšie, čím väčšmi sa rozvojom veľkopriemyslu trhajú všetky rodinné zväzky proletárov a čím väčšmi sa deti menia na obyčajné obchodné články a pracovné nástroje. [2]
Odmietanie zrušenia rodiny v neskoršej dobe
V neskoršej dobe štáty s vládou komunistickej strany (vrátane Československa) zrušenie rodiny bez hodnoverného vysvetlenia vynechávali zo svojho politického programu.
Zrušenie rodiny u Habánov
Habáni, nazývaní jako novokřtěnci nebo anabaptisti, mají svůj původ v Německu. V roce 1521 Mikuláš Štroch, Marek Thomae, Marek Stubner, Tomáš Münzer, Martin Cellarius a mnozí další začali tvrdit, že křtít děti je nesprávné, a že pro vstup do církve by se měl člověk rozhodnout až na základě vlastního rozhodnutí, tedy až v dospělosti. Z tohoto názoru byl potom odvozen i název novokřtěnci – anabaptisti. Samotná sekta se zformovala do náboženského proudu ve Švýcarsku, ale už od počátku byla pronásledovaná a v průběhu dvaceti let 16. století její členové byli donuceni ze Švýcarska odejít. [3]
Německy hovořící země byly v té době místem, kde odpor proti světské moci církve postupně dospěl do takového stádia, že tu došlo k rozkladu římsko-katolické církevní organizace a k nástupu protestantismu. Tento jev byl výsledkem nespokojenosti lidových vrstev s feudálním zřízením i odrazem rozdrobenosti Německa a jeho slábnoucí státní moci. Kritika se proto obrátila proti nositelce státní ideologie – církvi, která byla obviňovaná za stav společnosti. Anabaptizmus byl jen jedním z mnoha reformačních proudů, jež se snažili o nastolení spravedlivější společnosti. Habáni sáhli ve svých představách ke kořenům křesťanství, k jeho prvotní formě. Utvořili vlastní obce založené na hospodářské a sociální rovnosti. Zrušili soukromé vlastnictví a zavedli nový společenský řád, který byl nucen dodržovat každý člen. Výstižně popisuje život habánské obce cestovatel Hochberg, který v roce 1660 navštívil habánsky dvůr ve Veľkých Levároch. Hochberg obdivuje čistotu, pořádek a hospodářství habánského dvora. [3]
“Jejich pole, zahrady a štěpnice jsou velmi dobře opatrované a udržované, každé řemeslo, krejčí, ševci, hrnčíři, nožíři, soukeníci mají svoje vlastní dílny a žádný z nich se nemusí starat ani o potravu, ani o šaty. Všechno jde ze společné pokladnice, kterou jejich stařešinové opatrují. Děti vychovávají podle jejich věku k tomu určené ženy, spí v oddělených jizbách, kde se nacházejí postele dětí umístněné ve dvou – třech řadách, u nejmenších je celou noc dozor k tomu určených žen a neustále hoří světlo. Matky sem dávají svoje děti hned po ukončení šestinedělí a hned se vrací ke své práci, neboť musí šít, příast, tkát, vařit, prát a vykonávat jiné ženské práce. Nikdo nesmí zahálet. Všichni se stravují ve společných jídelnách. Nezúčastňují se jiných bohoslužeb, než modliteb před a po každém jídle, které vede vždy jeden ze stařešinů. Na jídlo mají vyhrazenou čtvrthodinu a potom se vrací do práce, při které vůbec, nebo jen velmi málo hovoří. I děti ve škole sedí tak tiše, jakoby ani neuměli mluvit. Chlapce vyučují muži, děvčata zase ženy.” [3]
Hochberg dále popisuje ideální vztahy, jaké mezi habány panují v osobním životě. Habáni si údajně nezáviděli, nehádali se, ale všichni v tichosti a pokoře pracovali. [3]
Ani pokora a pracovitost však habány neuchránily od pronásledování. Habáni neuznávali světskou ani církevní moc. Odmítali sloužit v armádě apod. To bylo hlavní příčinou jejich perzekucí a útěku ze Švýcarska nejprve na jižní Moravu. Odtud byli však už v roce 1535 na základě rozhodnutí zemského sněmu ve Znojmě vypovězeni. Toto rozhodnutí zpočátku způsobilo jen putování habánských obcí po Moravě. Definitivně ji začali opouštět v roce 1546, když se začali usídlovat na panství Branč a na holíčsko-šaštínském panství. Už v roce 1548 proti pobytu habánů v zemi vystoupil i uherský sněm, který přijal zákon na obnovu náboženského řádu v zemi. V důsledku toho se část habánů vrátila zpět na Moravu. Po bitvě na Bílé Hoře (1620) habáni v důsledku nastupující rekatolizace země Moravu definitivně opustili. Od roku 1622 žili ve více než třiceti obcích na území západního Slovenska (Sobotište, Veľké Leváre, Malacky, Moravský Sv. Ján, Brodské, Holíč, Gbely, Senica, Borský Sv. Jur. Šaštín, Kátov, Častá, Chtelnica, Dechtice aj.). Pokud si odmyslíme vojenské události, častokrát spojené s přepadem a vypálením dvorů, tak život habánů na západním Slovensku byl relativně klidný. Zeměpáni získali nové poddané, kteří vynikali znalostí mnoha řemesel, mezi jinými hlavně výrobou fajánsy, ale i zpracováním dřeva, stavbou mlýnů, domů a mostů, výrobou cihel, nožů či piva, a proto je nechali na pokoji. Ani církev nebyla touto sektou zvlášť ohrožená, neboť habáni jako cizí etnický prvek nezískali následovníky mezi místním obyvatelstvu. [3]
Přesto všechno se habánská společenství v osmdesátých letech sedmnáctého století začala rozpadat. Není třeba hledat příčiny ve válečných událostech nebo jiných vnějších vlivech. O skutečných příčinách rozpadu habánských společenstev nepřímo hovoří jakési “vizitace” stavu obcí vykonávané ze strany předních představitelů habánské víry. Ti zjistili, a to už v první polovině 16. století, že funkcionáři habánských obcí, v rozporu s učením, zneužívali své postavení, hromadili majetek, včetně peněz, svým manželkám a blízkým příbuzným přidělovali, nebo vymýšleli nepotřebné funkce apod. Tento stav měl silnější tendence a habánské společenství nemělo dostatek vlastních sil udržet společnost na původní ideologické platformě. Na zachování rovnostářské společnosti však nakonec nemohli mít zájem ani přední habánští funkcionáři, kteří neměli pod zorným úhlem habánského společenství možnost podle své vůle užívat nashromážděný majetek. [3]
Společné hospodaření zaniklo koncem 18. století. Jednotlivé rodiny se osamostatnily, habánské obce však nezanikly. Fungovaly nadále jako samostatné obce s vlastní samosprávou i vlastním habánským náboženstvím. [3]
Odkazy
Referencie
- ↑ CÍLEK, Roman. Oprátka za osm mrtvých. Praha: MarieTum, 2014. ISBN 978-80-905165-6-4.
- ↑ 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 MARX, Karl a Friedrich ENGELS. Manifest komunistickej strany. 5. vyd. Bratislava: Pravda, 1951. Malá knižnica marxizmu-leninizmu. Dostupné online
- ↑ 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Novysmercz (2009) Kdo byli Habáni?, novysmer.cz. Dostupné online (Accessed: 15 September 2022).