Legálna a nelegálna práca
Existuje legálna a nelegálna práca.
Možné kombinácie sú- iba legálna práca
- iba nelegálna práca
- kombinácia legálnej a nelegálnej práce.
O tom, ktorý typ práce sa použije, rozhodujú podmienky v spoločnosti.
Obsah
Príklad z histórie: Práca boľševikov za cárskeho režimu tesne po roku 1905
Ruská boľševická strana po porážke pokusu o zvrhnutie cárskeho režimu v r. 1905 sa vo svojich špecifických podmienkach rozhodla kombinovať legálnu prácu s nelegálnou. Dejiny VKS(b) vysvetľujú, čo je legálna a nelegálna práca a aký je ich význam.Bolševici vedli boj za udrženi a upevněni nelegálních oranisací strany. Zároveň však pokládali za nezbytné využívat všech legálních možností, každého legálního podnětu, na základě kterého by bylo možno udržovat a zachovávat spojení s masami, a tím stranu posílit.[1]
"To bylo období obratu naši strany od otevřeného revolučního boje proti carismu k obchvatným metodám boje, k využívání všech legálních možností — od pojišťovacích pokladen až po tribunu dumy. To bylo období ústupu, když jsme byli v revoluci r. 1905 poraženi. Tento obrat vyžadoval, abychom si osvojili nové metody boje, a to proto, abychom mohli, až načerpáme nové síly, znovu zahájit otevřený revoluční boj proti carismu" (Stalin, Stenografický protokol XV, sjezdu, str. 366-367, 1935).[1]
Zbylé legální organisace byly jakýmsi štítem pro nelegální organisace strany a prostředkem spojení s masami. Aby udrželi spojení s masami; využívali bolševici odborů a jiných legálních organisací: nemocenských pokladen, dělnických konsumů, klubů, vzdělávacích spolků a lidových domů. Bolševici využívali tribuny Státní dumy, aby odhalovali politiku carské vlády, pranýřovali kadety a získávali rolnictvo na stranu proletariátu. Tím, že strana udržela svou nelegální organisaci a pomocí této organisace řídila všechny jiné formy politické činnosti, mohla provádět správnou stranickou linii a připravovat se k novému revolučnímu rozmachu.[1]
Odmietanie nelegálnej práce v protiboľševickej opozícii
Bolševici prosazovali svou revoluční linii v boji na dvě fronty, proti dvěma formám oportunismu ve straně: Proti likvidátorům, přímým nepřátelům strany, a proti "otzovistům", zakukleným odpůrcům strany.[1]
Lenin a bolševici vedli nesmiřitelný boj proti likvidátorstvi od samého vzniku tohoto oportunistického směru. Lenin objasňoval, že likvidátorství je agenturou liberální buržoasie ve straně.[1]
V prosinci 1908 se v Paříži konala pátá (všeruská) konference SDDSR. Tato konference odsoudila na Leninův návrh likvidátorství t. j. pokusy jisté části stranické inteligence (menševiků) "zlikvidovat nynější organisaci SDDSR a nahradit ji volným sjednocením v rámci legality stůj co stůj, byť za cenu zjevného zřeknutí se programu, taktiky i tradicí strany" (VKS(b) v resolucích, díl I, str. 128).[1]
Konference vyzývala všechny organisace strany k rozhodnému boji proti likvidátorským záměrům.[1]
Tomuto usnesení konference se však menševici nepodřídili a stále více upadali do likvidátorstvi, zrady revoluce a sbližení s kadety. Stále nepokrytěji se vzdávali revolučního programu proletářské strany, požadavku demokratické republiky, osmihodinové pracovní doby a konfiskace statkářské půdy. Za to, že se vzdají programu a taktiky strany, chtěli na carské vládě dosáhnout povoleni veřejné, legální, prý „dělnické" strany. Menševici byli ochotni smířit se se stolypinským režimem a přizpůsobit se mu. Proto byli likvidátoři nazýváni také „stolypinskou dělnickou stranou".[1]
Odmietanie legálnej práce v protiboľševickej opozícii
Současně s bojem proti zjevným odpůrcům revoluce — likvidátorům, v jejichž čele stáli Dan, Axelrod a Potresov a jimž pomáhal Martov, Trockij a jiní menševici, vedli bolševici také nesmiřitelný boj proti zakukleným likvidátorům, proti otzovistům, kteří zastírali svůj oportunismus „levými" frázemi. Otzovisty byla nazývána část dřívějších bolševiků, kteří žádali aby dělničtí poslanci byli odvoláni ze Státní dumy a aby se vůbec upustilo od práce v legálních organisacích.[1]
Roku 1908 vystoupila část bolševiků s požadavkem odvolání (rusky: „otzyva") sociálně demokratických poslanců ze Státní dumy. Odtud název „otzovisté". Otzovisté utvořili svou zvláštní skupinu (Bogdanov, Lunačarskij, Alexinskij, Pokrov, Bubnov. a jiní), která zahájila boj proti Leninovi a leninské linii. Kategoricky odmítali pracovat v dělnických odborových organisacích a jiných legálních spolcích. Tím velmi poškozovali dělnickou věc. Odtrhovali stranu od dělnické třídy, zbavovali ji spojení s masami politicky neorganisovaných, chtěli se uzavřít do nelegální organisace a zároveň ji vystavovali nebezpečí, neboť ji zbavovali možnosti využít legálního krytí. Otzovisté nechápali, že bolševici mohou ve Státní dumě a pomoci ní působit na rolnictvo, odhalovat politiku carské vlády a politiku kadetů, kteří se snažili úskoky získat rolnictvo na svou stranu. Překáželi při shromažďování sil pro nový revoluční rozmach. Proto byli otzovisté „likvidátory naruby" — snažili se zlikvidovat možnost využívání liegálních organisací, a ve skutečnosti se zříkali proletářského vedení širokých mas neorganisovaných ve straně, odmítali revolučně pracovat.[1]
Porada rozšířené redakční rady bolševického časopisu "Proletarij", svolaná r. 1909, aby pojednala o počínání otzovistů, otzovisty odsoudila. Bolševici prohlásili, že nemají s otzovisty nic společného, a vyloučili je z bolševické organisace.[1]
Likvidátoři i otzovisté byli jenom maloburžoasními souběžci proletariátu a jeho strany. V těžké chvíli pro proletariát se likvidátoři a otzovisté ukázali zvlášť názorně ve své pravé podobě.[1]
Význam
Obratným spojováním nelegální práce s legální se bolševikům podařilo stát se významnou silou v legálních dělnických organisacích. To se mimo jiné projevilo v silném vlivu, kterým bolševici působili na dělnické skupiny čtyř legálních sjezdů, konaných v tomto období: sjezdu lidových universit, sjezdu žen, závodních lékařů a abstinentního hnutí. Projevy bolševiků na těchto legálních sjezdech měly veliký politický význam a nalézaly odezvu v celé zemi. Bolševická dělnická delegace, vystupujíc např. na sjezdu lidových universit, pranýřovala politiku carismu, potlačujícího jakoukoli kulturní činnost, a dokazovala, že bez svržení carismu je nemožný skutečný vzestup kultury v zemi. Když dělnická delegace vystupovala na sjezdu závodních lékařů, líčila, za jakých strašných, zdraví škodlivých poměrů musí dělnictvo pracovat a žít, a dovozovala, že lékařská péče v továrnách nemůže být náležitě zorganisována bez svržení carismu.[1]
Bolševici ponenáhlu vytlačovali likvidátory z různých legálních organisaci, které tu zbyly. Svérázná taktika jednotné fronty s Plechanovovou skupinou "menševiků-straníků" umožnila bolševikům, že získali řadu dělnických, menševických organisací (Vyborská čtvrt, Jekatěrinoslav a .j.).[1]
V této těžké době bolševici podali svou prací příklad, jak má být práce legální spojována s nelegální.[1]
Hepnarizmus a legálna a nelegálna práca v dobe liberálnej demokracie
V podmienkach liberálnej demokracie hepnarizmus nevidí v nelegálnej práci význam (liberálna demokracia je to, čo tu máme od 1989 - pozn. editora). Vrátane nepoužívania teroristických prostriedkov.
Na rozdiel od ruského cárizmu (viď. vyššie uvedený historický príklad) alebo režimu Východného bloku (štátne zriadenie v dobe života Olgy Hepnarové) liberálna demokracia umožňuje do určitej miery verejne propagovať svoje názory a slobodne sa organizovať.
Dejiny liberálnej demokracie v západných krajinách (USA, Nemecko, Veľká Británia, ...), sú dlhé a ukazujú, že nelegálna práca je ľahko odhalitelná a užitočnosť veľmi malá, pričom možnosti legálnej práce sú rozsiahle.
Pre účely propagácie hepnarizmu a vytvorenie hepnaristickej komunity sú najefektívnejšie legálne spôsoby práce (napr. webová propagácia a iné).