Každá spoločenská skupina má svoju ideológiu

Každá spoločenská skupina má svoju ideológiu. Príčinou sú rôzne záujmy ich nositeľov.

Obsah

Príčina

Ideológia je vypracovaná na základe záujmov nositeľa.

Záujmy sú u rôznych ľudí rôzne. Napríklad:

Príklady z histórie

Ideológia otrokárskej spoločnosti

V otrokářské společnosti vládla ideologie třídy otrokářů. Tato ideologie otevřeně hájila nerovnost lidí, považovala otroctví za zjev přirozený, odpovídající lidské povaze. Podle mythologie a ústního podání sám Zeus přikázal otrokům být otroky. Aristoteles učil, že otroctví je nejen nutné, ale i přirozené. Psal [1], "že jedni lidé jsou podle své povahy svobodni, druzí jsou otroci, a pro ty je užitečné i spravedlivé být otroky". [2]

Na rozdíl od dnešní buržoasní ideologie, která zakrývá námezdní otroctví frázemi o "rovnosti" a "bratrství", je v Aristotelově filosofii nezakrytě, přímo obhajováno antické otroctví. Francouzský historik A. Wallon, autor knihy "Dějiny otroctví v antickém světě", kritisuje Aristotelovy názory na otroctví a je pohoršen a udiven, že tento vynikající člověk starověku nechápal, že i otroci jsou lidé. Kdyby byl Aristoteles, říká Wallon, použil k vysvětlení této skutečnosti veškeré sily svého mozku, své logiky, nebyl by dospěl k falešnému závěru o přirozenosti otroctví. Nejde tu však samozřejmě o sílu logiky, o nedůslednost myšlení. Otroctví bylo v dobách Aristotelových jevem historicky nutným, jedině možnou pokrokovou formou výroby. Aristoteles byl ideologem vládnoucí třídy otrokářů, pohlížel na otroctví očima otrokářů a vycházel z jejich zájmů. [2]

Náboženské ideológie rôznych spoločenských skupín

Rímska ríša

Křesťanství vzniklo v období úpadku otrokářského Říma, za neobyčejného zostření protikladů mezi otroky a otrokáři, majetnými a nemajetnými. Z počátku křesťanství vystoupilo jako náboženství otroků, utlačených, vyděděných plebejců, byly v něm revoluční motivy, nenávist otroků, plebejců, chudiny proti boháčům, otrokářům. Z počátku byl Kristus líčen jako mesiáš (spasitel), který byl povolán, aby lidi zbavil nesnesitelného útlaku a utrpení. Avšak jako každé náboženství, i křestanství slibovalo utlačovaným pouze ilusorní útěchu, útěchu na nebi. Vštěpovalo otrokům tupou pokoru, smíření s otrokářským řádem. [3]

Tvrdý a zdlouhavý zápas otroků a plebejců proti utlačovatelům stíhala, porážka za porážkou. Když již ztratili veškerou naději, že dosáhnou osvobození od bídy, nesnesitelného utrpení, muk a strádání, obraceli své zraky k neznámému nebi, hledali pomoc nadpřirozených sil, vkládali naděje do boha, do příchodu mesiášova spasitelova, očekávali zázraky. Když se křestaristvi dosti rozšířilo, učinili z něj římští císařové vládnoucí náboženství, náboženství otrokářů.[3]

Fakt, že přibližně 250 let po svém vzniku se křesťanství stalo státním náboženstvím říše římské, svědčí o tom, do jaké míry odpovídalo časovým okolnostem. Všeobecný úpadek, rozklad zanikajlefaho otrokářského Říma demoralisoval i vládnoucí třídu. Boh tí a zahálčiví otrokáři, přesyceni orgiemi, obžerstvím a nemravnostmi, upadali do marasmu a mystiky. Hrozící zánik rozkládající se říše římské přijímali jako zánik celého světa, jako konec světa. Povstání otroků a plebejců, vpády barbarů uváděly vládnoucí třídu v zoufalství, podporovaly mystické nálady, myšlenku o ,posmrtném, onom světě". Tyto nálady zanikajici třídy otrokářů se rovněž odrazily v raném křesťanství, zvláště tehdy, když se stalo státním, vládním náboženstvím.[3]

Když se křestanstvi stalo z náboženství otroků náboženstvím otrokářů, náboženstvím vládnoucích tříd, prodělal jeho obsah velké změny. Vykořisťovatelské třídy odstraňovaly z původního křesťanství buřičské, protiotrokářské motivy a upevňovaly v něm zásady pro sebe výhodné: pokoru, mírnost a poslušnost.[3]

Feudalizmus

Za feudalismu se křesťanství vyvíjelo dále. Hierarchický systém vztahů feudální společnosti se odrazil v křesťanském náboženství s jeho hierarchickým zástupem světců, andělů, archandělů, v čele s nebeským králem. Křesťanství se stalo duchovní oporou feudalismu, a církev byla největším feudálem, jemuž patřila v západní Evropě asi třetina veškeré půdy.[3]

Rozhořívající se třídní boj nevolných rolníků a městských nižších vrstev proti feudálům propukal ve formě náboženského kacířství, sekt, jejichž stoupenci bojovali proti vládnoucí křesťanské církvi, katolické i pravoslavné. První buržoasní revoluce (tak zvaná reformace a selská válka v Německu v 16. stol., revoluce v Nizozemí v 16. stol. a v Anglii v 17. stol.) se odehrály pod praporem náboženským Ideologové pozvedající se buržoasie, rolnictva a městských nižších vrstev se odvolávali na původní křesťanství, překroucené pak duchovenstvem, papeži a patriarchy, či podávali vlastní nový výklad křesťanských dogmat, který odporoval oficiálnímu výkladu církve feudální společnosti.[3]

Kapitalizmus 18. - 19. storočia

Francouzská buržoasie, která, provedla revoluční převrat proti feudalismu za zralejších podmínek, vystoupila otevřeně pod nenáboženským, politickým praporem. Pokrokoví ideologové francouzské buržoasie 18. stol. odvážně zaútočili na náboženství vůbec, zejména pak na náboženství katolické. Ve francouzských národních shromážděních v období revoluce (1789-1794) zasedali ve značném počtu tu svobodomyslní atheisté a deisté.[3]

Marxista Fridrich Engels popísal dve súbežné náboženstvá medzi vládnucimi skupinami v Nemecku v 19. storočí:

(...) každá z různých vládnoucích tříd používá svého vlastního náboženství, které jí vyhovuje; statkářští junkeři katolického jezuitství nebo protestantské ortodoxie, liberální a radikální buržoové racionalismu (buržoové je iný názov pre podnikateľov - pozn. autora); a není vůbec rozhodující, zda páni sami v tato svá náboženství věří nebo ne. [4]

Kapitalizmus 20. - 21. storočia

Ruská buržoasie nebyla buržoasií revoluční. Proto ona i jeji ideologové vždy hájili náboženství, v němž viděli spolehlivou uzdu pro utlačené třídy. Když ji pak vystrašila v letech 1905-1907 ruská revoluce, stala se zvlášť pobožná. Ve své farizejské nábožnosti zůstávala snad jen za anglickou a americkou buržoasií. Reakční americká burbasie zvlášť horlivě přizpůsobuje náboženská kázání potřebám své obchodní činnosti.[3]

Náboženství je nejkonservativnější a nejreakčnější ideologická forma. Předáváno z pokolení na pokolení, pevně drží ve svých spárech vědomí pracujících. Avšak jak může existovat náboženství a jeho panství nad lidskými mozky ve věku páry a elektřiny, ve věku chemie a atomové energie, ve věku lokomotiv a letadel, ve věku moderní medicíny? To nelze vysvětlit jen tím, že zde hraje ohromnou úlohu staletá tradice. Hlavní příčina existence náboženství a nábožnosti mas v buržoasní společnosti je v kapitalistickém systému samém, v anarchii výroby a v živelném působení jejích zákonů, v kapitalistickém útlaku pracujících.[3]

V článku "O vztahu dělnické strany k náboženství" Lenin psal: "Proč se náboženství udržuje v zaostalých vrstvách městského proletariátu, v širokých vrstvách poloproletariátu a v masách rolnictva? Protože lid je nevzdělaný, odpoví buržoasní pokrokář, radikál, či buržoasní materialista ... To je názor povrchního, buržoasně omezeného osvětářství. Tento názor nejde do hloubky, nevysvětluje kořeny náboženství materialisticky, nýbrž idealisticky. V dnešních kapitalistických zemích jsou tyto kořeny především sociální. Sociální útlak pracujících mas, jejich zdánlivá úpiná bezmocnost proti slepým silám kapitalismu, který každý den a každou hodinu působí prostým pracujícím lidem tisíckrát více nejhroznějších utrpení, nejkrutějších muk, než všechny mimořádné události jako války, zemětřesení atd. — to je nejhlubší současný kořen náboženství. ‚Strach stvořil bohy. Strach před slepou silou kapitálu, která je slepá proto, že masy lidu nemohou před vídat její účinky, která na každém Životním kroku hrozí proletáři a drobnému rolníkovi, že mu přinese anebo mu přináší „náhlé", „neočekávané", „náhodné" zničení, zkázu, která z něj hrozí udělat nebo udělá žebráka, chudáka, prostitutku anebo mu nese hladovou smrt — to je kořen dnešního náboženství (...)"[5][3]

Teórie o kolobehu sveta

Renesančné Taliansko 18. storočia

Filozofické názory o nekonečnom opakovanom kolobehu sveta sú známe dlhú dobu. Napríklad v 18. storočí o nich písal taliansky filozof Giambattista Vico:

Podle tohoto metafysického názoru zůstávají vesmír a sluneční soustava takovými, jakými byly od pradávna, nic nezaniká a nic nového nevzniká. Žádný živočich, žádná rostlina na zemi nezměnili od nejdávnějších dob svoji kvalitu. Dějiny společnosti prý rovněž byly opakováním jedněch a týchž etap. V tomto směru je nejcharakterističtější theorie o společnosti italského filosofa Vica (1668-1744), který se domníval, že společnost provádí neustále se opakující koloběh. Podle Vica společnost nejprve prožívá období dětství, kdy vládne náboženský světový názor a despocie; pak nastupuje období mládí s panstvím aristokracie a rytířstva; nakonec přichází období zralosti, kdy rozkvétají věda a demokracie a kdy se zároveň společnost vrací zpět, k úpadku. Po období úpadku nastupuje znovu období dětství. A tak dále, stále dokola. [6]

Militaristické Nemecko pred 1. svetovou vojnou

V buržoasní sociologii epochy imperialismu nabyla „theorie koloběhů" zvlášť reakčního charakteru. O tom svědčí názory O. Spenglera, ideologa německých imperialistů, jednoho z ideových předchůdců fašismu. Podle Spenglerova názoru prochází společnost třemi stupni vývoje: zrod, rozkvět a úpadek. Spengler prohlašoval, že současná etapa lidských dějin je jakousi „etapou soumraku", kdy „všechny vymoženosti moderní kultury musí spět ke zničení". Dobyvatelské války a zotročení jednoho člověka druhým jsou prý již diktovány Chodem lidských dějin. Zvláštnost civilisace XX. století, jak hlásal tento tmář, spočívá v tom, že člověk se snaží o dobytí území Tak vypadala „filosofie" jednoho z prvních ideologů německých imperialistů. [6]

USA pri pocite ohrozenia v 20. storočí

Neskôr vznik železnej opony vnímali predstavitelia Západného sveta ako svoje ohrozenie a zánik svojho štýlu stotožňovali s koncom sveta:

V témž duchu křičí nyní o „zhoubě civilisace" a o „pohybu společnosti zpět" lokajové amerických podněcovatelů nové světové války. - "Podobni prasatům kutálíme se po svahu k barbarskému životu mezi špinavými troskami," tvrdí ve své knize „Cesta k spáse" Pověstný tmář a nepřítel lidu W. Vogt. „Do konce tohoto století, nestane-li se něco nepředvídaného," hlásá velmi dobře známý ideolog imperialistické reakce B. Russell, "může nastat konec lidského života, a možná i veškerého Života na zemi, návrat k barbarství, sjednocení světa pod panstvím jedné vlády" (rozumí se světové panství amerických monopolistů). Reakční sociolog Albert Schweitzer prohlašuje v knize „Filosofie civilisace", že současná západní civilisace je ve stavu hlubokého úpadku, neboť země prý již nemá v zásobě nadané národy, schopné zaujmout v budoucnosti patřičné místo. Albert Schweitzer vidí „východisko" v tom, aby Američané zaujali místo „vůdce duchovního života" lidstva. [6]

Theorie „koloběhu" a „soumraku" společenského života vyvrací veškerá historie a současný život národů. Podobné „theorie" jsou příznakem hlubokého zahnívání kapitalistického řádu. Nevyhnutelnou záhubu přežitého kapitalistického řádu vykládají ideologové buržoasie jako záhubu veškeré civilisace. Marxismus rozdrtil až do základu všechny tyto dohady buržoasních filosofů a sociologů. [6]

Pragmatizmus ako ideológia americkej vládnucej triedy

Praxe rozhodně vyvrací idealismus a agnosticismus v theorii poznání. Proto se nelze divit zoufalým pokusům současných filosofů imperialistické buržoasie, kteří chtějí zfalšovat pojem praxe, aby zachránili idealismus. Jedním z takových pokusů je v americké buržoasní filosofii posud „módní" škola tak zvaného pragmatismu, který odhalil již V. I. Lenin v knize „Materialismus a empiriokriticismus". [7]

Pragmatisté (James, Dewey a j.) tvrdí, že základem jejich filosofie je prý také praxe. Avšak praxí rozumějí pragmatisté pouze to, co je prospěšné, výhodné. Prospěch považují za jediné kriterium pravdivosti. Protože podle pragmatistů sleduje každý člověk svůj prospěch, je tedy tolik pravd, kolik je lidí. Ve skutečnosti považují pragmatisté za „pravdivé" pouze to, co je prospěšné kapitálu, co mu přináší úspěch, zisk. Na příklad náboženství je s hlediska pragmatistů „pravdou", neboť je „prospěšné" vykořisťovatelským třiciám; idealismus je „pravdivý" ze stejných důvodů. Pragmatisté prohlašují za „pravdu" jakoukoli lež, je-li tato lež výhodná pro imperialistickou buržoasií. Pragmatisté vystupují jako filosofičtí zbrojnoši současné výbojné imperialistické reakce v USA. Zavrhují existenci vnějšího hmotného světa a jeho objektivních zákonitostí, zavrhují pojetí praxe jako kriteria objektivní pravdy, vystupují jako subjektivisté.[7]

V protikladu k tomuto názoru marxistický filosofický materialismus tvrdí, že objektem vědeckého poznání je hmotný svět, který existuje mimo vědomí a nezávisle na něm a který existoval již tehdy, kdy neexistovala společnost a společenská výrobní činnost lidí. Marxistický filosofický materialismus organicky spojuje otázku úlohy praxe v theorii poznání s materialistickým řešením základní otázky filosofie, s uznáváním existence hmoty mimo vědomí, s principem poznatelnosti objektivního světa.[7]

Agnosticizmus - ideológia obmedzujúca vedecké skúmanie

Agnosticismus, který je součástí reakčního, buržoasního idealistického světového názoru, je vědě hluboce nepřátelský. Ideologové imperialistické buržoasie, kteří se smrtelně obávají růstu mírových sil, sil demokracie a socialismu, a propagují v podmínkách zahnívání kapitalismu ve zvláště široké míře agnosticismus, popírají poznatelnost světa a prohlašují hodnověrné poznatky, ověřené praxi, za nevědecké. Jestliže v XVIII. století agnostik Kant prohlašoval, že omezil poznání, aby udělal místo víře, pak současní agnostikové z imperialistického tábora vyzývají k úplnému podřízení vědy náboženství.[8]

"Zdůvodňování" omezenosti lidského rozumu a poznání, tvrzení o bezmocnosti vědy a otevřenému hlásání mystiky jsou věnovány četné "práce" v USA, Anglii a jiných imperialistických zemích. Agnosticismus, t. j. nevíra v možnost poznání světa, je již vyjádřen v názvech těchto "prací": "Hranice vědy", "Vzpoura proti rozumu" a j. V knížce H. Marseille "Lidé proti lidskému", která vyšla v Paříži v roce 1951, autor prohlašuje, Že prý první povinností filosofa je, aby dokázal existenci absolutně nepoznatelných oblastí skutečnosti.[8]

Buržoasní filosofové ospravedlňují využívání vědeckých poznatků pouze v zájmu maximálního zisku, avšak odnímají vědě právo pronikat do hluboké podstaty jevů a odhalovat objektivní zákony přírody. Pokud buržoasie využívala v boji s feudálním řádem objektivních ekonomických zákonů, pokoušeli se ideologové buržoasie tyto zákony objevovat. Příkladem mohou být ekonomické názory klasiků anglické buržoasní politické ekonomie Adama Smitha a Davida Ricarda. Ačkoli tito ekonomové nemohli objevit zákony kapitalistického způsobu výroby, snažili se vědecky přistoupit k hospodářskému životu společnosti.[8]

Objektivní zákonitosti společenského vývoje v období XVII. až XVIII století nebyly v rozporu s historickými snahami buržoasie, Když však výrobní vztahy kapitalismu přestaly odpovídat charakteru výrobních sil, pak samo uznávané působení objektivních zákonů vývoje společnosti začalo být považováno za buřičské. Materialismus (vo filozofickom význame - autorská poznámka) byl prohlášen za příčinu všech sociálních otřesů buržoasní společnosti a pojem objektivního zákona začal znamenat vzpouru. Popírání objektivní historické zákonitosti a poznatelnosti společenských jevů je charakteristické pro celou buržoasní sociologii od poloviny XIX. století až do našich dob.[8]

Pojem pravdy vo filozofii

Popíráním prvotnosti hmoty a druhotnosti vědomí zavrhuje idealismus i moznost odrazu vnějšího světa ve vědomí. Objekivní idealismus (Hegel) definuje pravdu jako totožnost bytí s nějakým nadpřirozeným myšlením; subjektivní idealismus rozumí pravdou totožnest předmětu s počitkem nebo myšlením subjektu. Tedy i ti idealisté, kteří slovy pravdu uznávají, popírají ve skutečnosti její objektivní obsah.[9]

Mnozí ze současných buržoasních idealistických filosofů (například Carnap) otevřeně žádají, aby byl z filosofie a vědy vymýcen dokonce pojem pravdy. Jeden současný anglický filosof nazval pravdu černou kočkou, která není v temné místnosti, kde ji hledá slepý člověk. V anglo-americké filosofické literatuře nejsou vzácná prohlášení, že pravdou je třeba rozumět často se opakující lež. Tažení. proti pravdě je jasným důkazem rozkladu současné buržoasní reakční filosofie.[9]

V protikladu k tomuto reakčnímu hledisku nepřátel vědy vystupuje dialektický materialismus na obranu vědecké pravdy. Dialektický materialismus rozhodně odmítá subjektivismus a libovůli v otázce pravdy, vycházeje z toho, že předmětem všech lidských poznatků je objektivní realita, existující mimo vědomi, nekonečně se rozvíjející a nekonečně' se měnící příroda.[9]

V. I. Lenin nazývá objektivní pravdou takový obsah našich představ, který nezávisí na subjektu a který nezávisí ani na člověku, ani na lidstvu.[9]

Marxistický filosofický materialismus vychází z toho, že naše poznatky o zákonech přírody ověřené zkušeností, praxí jsou hodnověrnými poznatky, objektivními pravdami. Na příklad skutečnost, že se Země pohybuje kolem Slunce, existuje nezávisle na vědomí. Praxí dokázaná vědecká poučka otáčení Země kolem Slunce je objektivní pravdou.[9]

Říkáme-li, že v našich představách a pojmech je takový obsah, který nezávisí na nás a na našem vědomí, uznáváme tím objektivní pravdu.[9]

Aj každý jednotlivec v rámci spoločenskej skupiny je mierne odlišný

Aj jednotlivci v rámci jednej spoločenskej skupiny sa medzi sebou mierne líšia. Napríklad niekto je zabezpečený materiálne viac, iný pochádzal z iných pomerov, než sa do určitej skupiny dostal a teda má iné životné zážitky, než niekto, kto v danej skupine vyrastal celý život.

Mierna odlišnosť teda vytvára mierne odlišné názory aj v rámci spoločenskej skupiny.

Príklady:

Príslušníci jednej spoločenskej skupiny sa nezhodnú stopercentne vo všetkom. Avšak v zásadných témach sa zhodnú, čo im umožňuje spoločne presadzovať svoje záujmy.

Referencie

  1. ↑ Aristoteles, Politika, rus. vyd. M. 1911, str. 14.
  2. ↑ 2,1 2,2 KONSTANTINOV, Fedor Vasiľjevič. Historický materialismus. Praha: Svoboda, 1952. str. 657.
  3. ↑ 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 3,8 3,9 3,10 KONSTANTINOV, Fedor Vasiľjevič. Historický materialismus. Praha: Svoboda, 1952. str. 699 - 703.
  4. ↑ Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie. Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 332-335. Online: http://ksm.cz/marxismus/320-c73-naboenstvi
  5. ↑ V. I. Lenin, Spisy, sv. 15. rus. 4. vyd., str. 374 - 375.
  6. ↑ 6,1 6,2 6,3 6,4 ALEKSANDROV, Georgij Fedorovič (ed.). Dialektický materialismus. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. str. 173 - 174.
  7. ↑ 7,1 7,2 7,3 ALEKSANDROV, Georgij Fedorovič (ed.). Dialektický materialismus. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. str. 378 - 379.
  8. ↑ 8,1 8,2 8,3 8,4 ALEKSANDROV, Georgij Fedorovič (ed.). Dialektický materialismus. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. str. 358 - 361.
  9. ↑ 9,1 9,2 9,3 9,4 9,5 9,6 ALEKSANDROV, Georgij Fedorovič (ed.). Dialektický materialismus. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. str. 383 - 386.
2023 - 2025, hepnarova.wiki
Obsah webu je určený k voľnému použitiu a nie je chránený autorským právom (ak sa v obsahu zachovajú referencie na prevzaté časti z iných zdrojov). Kopírovanie je odporúčané.